|
Dne 20. května 1282 dohodl se velmistr řádu křižovníků Ekhard (1282-1296) o desátky vsi a
dvora dobřichovického a ukončil tím spor, jenž se mezi křižovníky a opatem Ottou kláštera
benediktinů na Ostrově při ústí Sázavy, byl již po 30 let vlekl. Křižovníci, jimž listem krále
Václava I. r.1253 byla darována mezi jinými ves Dobřichovice, byli povinni dřívějšímu
majiteli, klášteru ostrovskému, ročně odváděti poplatek 2 hřivny stříbra, pokud ves onu budou
držeti. Tohoto tíživého poplatku byli by se rádi zbavili a čekali jen na příležitost, která se jim
v r.1282 naskytla. Po smrti krále Přemysla Otakara II. r.1278, když ustanoven byl
Braniborec Otto správcem země české, jal se jeho loupeživý lid bezbranné obyvatelstvo
v samém středu Čech všemožně utiskovati a je o majetek olupovati. Braniboři nešetřili
nikoho. Přepadli i klášter sv. Jana na Ostrově a vypudivše mnichy, poplenili jej.
Když navrátil se po čase opat Otto se svými bratry v prázdné zdi kdysi kvetoucího kláštera,
přišla mu zajisté vhod nabídka velmistra Ekharda, aby za jistou část peněz se zřekl veškerých
práv na Dobřichovice. Otto žádal 20 hřiven stříbra pražské váhy a Ekhard mu je vyplatil. Tím
způsobem přišly Dobřichovice v poddanství řádu křižovnického a křižovníci se stali
gruntovními pány až na dvě časové doby do roku 1848, kdy bylo poddanství zrušeno.
Začátkem válek husitských zapsal totiž r.1420 král Zikmund Dobřichovice za věrné služby
rytíři Bolechovci z Pušperka a Bolechovec postoupil je 1436 rodu Říčanských z Říčan, kteří
drželi Dobřichovice až do roku 1498, kdy je velmistr Matěj ze Střebska ze zástavy vykoupil.
Podruhé odňaty byly Dobřichovice řádu na začátku českého povstání při sv. Janu Křtiteli
1619, kdy řád od direktorů království obdržel vyrozumění, že se jeho statek a ves
Dobřichovice zabírá a dává v držení Jindřichu Matesu, hraběti z Turnu, pánu na Losdorfu a
Vinteřicích jednomu z hlavních osnovatelů českého povstání. Po více než rok trvajícím
záboru byly Dobřichovice zase řádu navráceny.
Jeví se nutno vysvětliti, jakým způsobem se ves Dobřichovice v poddanství křižovníků
dostala a v čem vlastně ono poddanství záleželo.
Krajina středočeská náležela původně koruně české. Byla to země více než nyní porostlá
hlubokými lesy, ponejvíce listnatými a řídce osídlená. Část této krajiny dostal darem klášter
sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle a začal ji osazovati kolonisty. Nad řekou Mží zařídili
Benediktini z Ostrova statek a u něho vysadili ves Dobřichovice, jež původně jako malá osada
se nacházela v Karlíku. Při vysazování vesnic nevystavovala se žádná listina, jako při
městech. Osadníkům, aby se osídlování rychle dálo, byly udělovány různé výhody. Tak bylo
jim dovoleno se usídliti podle práva zákupného, čímž stali se vlastníky půdy, již směli ovšem
s dovolení vrchnosti prodati, směniti, zadlužiti. Vůči tomu, jenž jim půdu prodal, neb
k osídlení daroval vstupovali kolonisté v právní svazek, jemuž se říkalo poddanství. Poddaní
musili gruntovní vrchnosti odváděti daň gruntovní v penězích, mnohdy mnohé poplatky
v naturaliích, musili robotovati a časem upadli ve velkou závislost svých vrchností.
V mnohých věcech byl gruntovní pán první a poslední rozhodčí instancí. Kam vstoupil
poddaný za hranice panství, vstupoval na cizí půdu, do jiných, zcela odlišných poměrů. Za
hranicemi byl jiný svět, jiná říše. (Prof. Dr. Pekař: Kniha o Kosti). Když se r.1282 dostalo
Dobřichovic řádu křižovníků, stalo se tak se všemi právy, tedy i s poddanstvím. Vrchnost, ať
jakákoliv, světská či duchovní, byla zřídka poddanými milována, spíše nenáviděná a lid
poddaný neměl jiného přání a snahy, než aby se jha poddanství zbavil. Nejednou se stávalo,že
poddaní se vzbouřili proti svým vrchnostem, jak nás dějiny s dostatek poučují. Mnohdy byla
vzpoura namířena proti správcům a panským úředníkům, kteří majíce velikou moc, lid
libovolně daněmi a robotami sužovali a ke zlosti popouzeli. Uvedu příklad ze samotných
Dobřichovic. V poslední době třicetileté války býval v Dobřichovicích zlý a nehodný správce
Makeška, tyran lidu poddaného. Zdejší lid osedlý ustavičným průchodem vojsk, brzy
přátelských, brzy nepřátelských, rekvisicemi, drancováním již tak dosti zbídačený a zoufalý,
byl nucen zakoušeti příkoří správce Makešky v míře nemalé. Tu se vzbouřili zdejší sedláci
proti vrchnosti, jak nám dosud zachované popsání té vzpoury z r.1648 v knihách
kancelářských křižovnické rychty zábranské neb na Poříčí pod zn. Poříč N. 19 vypisuje:
Havel Mareš, krčmář toho času v Dobřichovicích, špitálský dědičný poddaný, byl obžalován,
že kupoval kradené obilí panské i obecní, že na vinici víno vyřezával a nad správcem
dobřichovickým Šimonem Makeškou byl výtržným, takže ho „ k modřinám přivedl„ a
v ničem si od něho rozkazovati nedal. Byl dán do trestání a po 4 neděle ve vězení zůstával.
Jakub Cypra r.1648 při obležení měst pražských od Švédů, domnívaje se, že v této
roztržitosti jiného pána dostane, nechtěl správce Makešku v ničem poslouchati.
Ale když jednou správce selský dobytek s panských luk sehnal, se mluviti opovážil: „
sak…….. viselče, abych tě tehdáž dostal, byl bych ti konečně posloužil. Čert-liž jest nám tě za
správce vystavil?"
Tu pravil Makeška: „Na místě J. M. knížecí Eminencí, jest mě vám i tobě
za správce vystavil p. administrátor Manner." Tu řekl Cypra: „On není žádný pán on jest
hejtman jako každý jiný a ty, když se děláš správcem, proč nám nezjednáš Salvu Quardi?" Tu
odvětil správce: „ Já ji zjednám, jen mně na ni peníze dejte a shledejte!" Tedy Cypra řekl:
„Ha, viselče, abys jich sobě sám ponechal."
Tolikéž, když správce dobřichovický Cypru trestal, aby s tovaryši svými nekradl, nemlátil
panského obilí, tedy týž Cypra pravil: „Žádný nezabrání, neb jsme na to dělali, my mu
ukážeme cestu i s šafářem odsud." Item, když jednoho času šafář v Cyprově stodole tři otepi
hrachu panského ukradeného našel, a když nebyl Cypra doma mu hrách vzal, hrozil Cypra:
„Kdybych já tu byl, ty bys mně nebyl toho hrachu vzal, zvěděl bys, co bych ti udělal. Item
pacholka mamulata hrbovatého jej nazval a že jest takového hrachu v stodole hledal, jej zbil.
Zato na 3 neděle do vězení byl dán a k pokutě 15 zl. rýns. Odsouzen, již ve třech termínech
složiti musil.
Martin Kolář nechtěl v ničem správce Makešku poslouchati, vezdy se mu protivil a jiné sobě
rovné sedláky, rebelanty proti němu popuzoval. Když jednoho času selský dobytek a jeho
jedna kobyla byly na panských lukách, Makeška je odehnal. Tu obořil se Kolář na správce:
„hromopraná šelmo, vidíš, že mám ještě jednu kobylu, a chceš mně ji zahnat? Naposledy nám
bráníš, tobě do toho nic není,
však on to čert vše pobere. "Item, když písař panský lid na výzvědy poslati chtěl, mluvil
Kolář: "děte, děte na kundšafty, dojděte, jenom děte", ale při tom jim zrazoval. Tu pravil mu
správce, že kdyby si toho bouřlivého času nevážil, že by mu pověděl kyjem. Ale Kolář vstav,
popadl sekeru hlavatku a mluvil: "sak……. , ještě mě žádnej písař neb správce nebil, já se
tobě taky nedám bít," a ještě jiných slov užil, kterých si pamatovati nelze.
Martin Kolář po tomto roztržitým čase vzat byl do vězení a po 3 neděle v něm držán byl. Bylo
mu uloženo, aby se více neprotivil, jiných nenasazoval, a do špitála 1 valní vůz udělal.
Ondřej Kozel při obléhání měst pražských vidíc a slyšíc, od jiných sobě rovných, že se
správci dobřichovickému žádná poslušnost neděje, následoval i jiných v jejich předsevzetí, a
když měl jíti v obecní potřebě na Karlštejn, kde švédský garnison zůstával, nechtěl jít nýbrž
tato slova mluvil: Nyní půjdeme my na Karlštejn a povíme Švédům, že máte dosti z čeho
kontribuci dávati a že nedáváe! Po tom roztržitém čase byl jest vzat do vězení špitálského a
v něm po 3 neděle pořád zůstával. Zasloužil veliké pokuty, (on zrádcem panského statku býti
chtěl) ale že neměl ani kousku chleba a byl mladým hospodářem, byla mu pokuta odpuštěna.
Správce Makeška opustil později službu řádového správce a koupil si největší statek
"Hrdinovský" na Vonoklasech. Než statek se v rodu jeho neudržel, ježto jediný jeho syn stal
se, jak urbář zaznamenává, tulákem.
Jak vidno, měla vrchnost vůči poddaným pravomoc soudní a podléhali zdejší poddaní ve
věcech většího provinění hlavní rychtě na Poříčí u sv. Petra, neboli rychtě na Hradisku též
svatopetrské zvané, jež byla nejvyšším úřadem zdejších poddaných.
Kromě pravomoci soudní měla vrchnost nad svými poddanými i pravomoc berní. Lidé usedlí
platili tehdy t.zv. kontribuci, trojí daň: pro vydržování vojska, pro vydržování dvora a pro
vydržování země a úřednictva. Půdy panské byly těchto daní osvobozeny, za to však platily
vrchnosti mimořádnou daň vojenskou, mimořádnou daň z hlavy i jmění, stavěli rekruty a
vojenské koně. Rekruty musila vrchnost obléci, opatřiti mundurem z dobrého sukna. Převor
křižovnický Pospíchal píše ve svých zápiskách 1660, že dal rekrutům mundur barvy červené a
že pod 30 zl.sotva jednoho vymundiruje. Dále musila vrchnost dodati v čas války koně i
s postrojem, buď kyrysnického nebo dragounského. Za vyristovaného koně kyrisnického
dával stát náhradu 67 1/2 zl., za dragounského méně. Poddaní zase platili vojsku t.zv. servicie,
čili dávali vojsku byt, t.j. lože, dříví, světlo, sůl. Vláda dávala vybírati daně bezprostředně od
vrchností a ta je na lidech vymáhala. Proto lid vrchnost nenáviděl, zejména ale její úřednictvo,
které daně rozepisovalo. Po válce třicetileté byl celý berní systém rozvrácen a tu nařídil český
sněm, aby se vyplnily archy kvůli způsobilosti daní. Poddaní byli roztříděni na sedláky a
chalupníky, domkáře a vláda chtěla věděti, kolik jest na panství lidí osedlých. Za osedlého byl
považován sedlák mající lán (60 korců) polí neb 4 chalupníci, neb 8 domkářů. Panství udávala
menší počet usedlých lidí, poněvadž neměla správnou výměru pozemků a neudávala grunty
spustlé a opuštěné. Tak z Dobřichovic udala 28 osedlých a placení daní schopných lidí. Když
ale r.1666 přišla generální komise, shledala, že v Dobřichovicích jest 54 1/4 berničně
osedlých lidí, a požadovala daně ne za 28 nýbrž za 54 1/4 osedlíků. Z té příčiny podali zdejší
lidé žádost o zmenšení počtů osedlého lidu, která se dosud v arch. řádovém zachovala (zn. D-
XVII.) a nám tehdejší smutné poměry osvětluje ...
Skrze zvětšení tohoto počtu jsou lidé poddaní kontribuci agravírováni a přicházejí
k dokonalé záhubě. Stavení větším dílem otrhané, sešlé, spustlé, polí málo a ty neúrodné, těch
málo osévají takže zimního času, majíce ten některý kousek dobytka, pro nedostatek píce a
slam došky se střech trhati a dobytku dávati přinuceni bývají. K tomu krupobití takměř každý
rok na osení škodu trpí, velmi zadluženi jsou, dluhů zádušních, dluhů z ourokův vrchnosti (po
16 let koncem války třicetileté a později platili křižovníci daně za lid osedlý), sirotkům a
nápadníkům, (kteří měli zajištěný podíl na statku) jich spravedlnosti od mnoha let pro
chudobu a nemožnost splacovati nemohou, od sirotků a nápadníků pláč a naříkání, luk na
málo a při některých vesnicích žádných se nenachází, lesů svých nemají, handlů žádných a
také co prodati nemají, jakož i letošního roku (1673) pro trvající sucho, obilí málo, a ledva
semeno dostali, a nižádným způsobem prostředků vynajíti nemohou. Ku kteréžto ruině od
hlavní komise, jsouce počtem zvětšeni, přivedeni jsou.
I aby na další čas dotyční poddaní při svých chatrných statečcích zdržáni býti mohli a
z gruntů odejíti přinuceni nebyli Vaší Excelenci prosí o ,,Revisitírování"a o deputírování
nových komisařů odhadců. Převor Pospíchal, zástupce vrchnosti, tuto žádost podporoval a
připsal doporučení: Vaší Excelenc a Milost v nejhlubší poníženosti žádám, že se nad těmi
lidmi smilovati a remedium užíti ráčila.
Za tím účelem přikládá i soupis všech lidí k statku dobřichovickému poddaných, jichž i
s mlynářem karlickým bylo 17, a kteří měli dohromady 38 krav, z nichž 21 bylo zádušních,
ostatní pak patřily nápadem příbuzným rolníků, dále měli tehdejší sedláci 2 voly a to panské
vypůjčené, 19 ovcí, z nichž 10 náleželo pastuchovi letovskému, 6 řezníku Dániovi a tři
Kaceřovskému. Těchto 17 poddaných odvádělo měsíčně kontribuce 16 zl. 56 kr. a dlužilo za
rok 1673 41 zl. 46 kr. Žili tehdy lidé usedlí v Dobřichovicích v poměrech vskutku nuzných.
Ježto podobných žádostí o revisi polní výměry docházelo z celých Čech nesmírné množství,
nařídil císař Leopold, aby se znova přiznání učinilo.
Další poměr poddanství záležel v tom, že poddaný byl omezen ve volnosti stěhovací,
sňatkové, že nesměl bez povolení vrchnostenského statek svůj prodati neb směniti
(freymarkovati) neb zadlužiti. Člověk poddaný mohl se bez dovolení vystěhovati neb
zakoupiti ve vsi poddané řádu, což se i zhusta stávalo. Mnozí občané dobřichovičtí mají své
předky ve Slivenci, Tursku, Klučenicích, Hloubětíně, Kníně nebo na Moravě u Znojma, kde
všude byl majetek řádový. Rovněž i dcerky selské provdávaly se ponejvíc do jmenovaných
osad. Ženich, jenž mínil pojati za manželku nevěstu cizopanskou, musel míti vrchnostenské
povolení. Rozsah povinností měnil se dobrou vůlí pána. Záznamy nás poučují, že na zdejším
panství se nevyžadovala robota v takovém rozsahu, v jakém byla předepsána a v poznámkách
Pospíchalových často můžeme se dočísti: lidé nerobotují, nebudou robotovati, nemožno žádati
a proto i se dočteme, že se mnoho lidí hlásilo za poddané řádu křižovníků.
Správu obce vykonával tehdáž sousedy volený rychtář, jehož odznakem bylo t.zv. právo.
Proto se říkalo: rychtář před sebe právo složil, čili přestal býti rychtářem, nebo rychtář
právo (žílu) uchopil, tolik jako uvázal se v svůj úřád. K volbě rychtáře přijížděl gruntovní
pán nebo jeho zástupce a po volbě byly skládány účty obecní.
Když se volil rychtář, sešli se sousedé na rychtě a rychtář složil před sebe žílu
a odstoupil i s konšeli stranou. Gruntovní pán se tázal sousedů, jak byli s rychtářem
a s konšeli spokojeni a zase rychtáře, jak byl on se sousedy spokojen. Na to se hlasovalo tajně,
každý totiž pošeptal jméno nového rychtáře pánovi do ucha, ten pak, kdo měl absolutní
většinu byl oznámen a vyzván, zdali volbu přijímá. Když byl srozuměn, uchopil žílu a v tom
okamžiku se stal rychtářem. Podobným způsobem byli i voleni konšelé, správcové zádušního
jmění, jimž se říkalo kostelníci, dohlížitelé na lesy nebo-li hajní. Zvolení přísahali tím, že zvedli
2 prsty pravé ruky proti východu slunce a odříkávali zvláštní přísežnou formuli.
V pamětní knize zdejší z r.1756 zachoval se opis přísahy rychtářské, konšelské a hajného.
Přísahali, že budou poslušní své vrchnosti, že nebudou komukoliv škodu činiti a dopouštěti,
právo všech zejména ale vdov a sirotků hájiti, že nebudou na nižádné přátelství, kmotrovství,
švagrovství ani žádné příbuzenstvo ohled míti, dary přijímati, ale že chtí vždy spravedlnost a
právo před očima míti, zlé rušiti a přetrhovati atd. Po rychtáři přísahali konšelé, hajní a kostelníci.
Konšelé slibovali, že budou rychtáře v jeho úřadě podporovati, hajní službu svou vykonávati na
lesy, háje, ládví, porostliny, mejta, a v nich se zdržující zvěř pozor míti, hranic a mezníků
střežiti, žádných škod nedopouštěti.
Po skončení přísah byly pak obci vysvětleny knihy purkrechtní a jich důležitost na mysl uvedena.
Knihy ty byly jediné platné při všech hádkách a sporech a to, co v nich psáno bylo rozhodujícím.
Knihy purkrechtní byly knihou pozemností, berní, soudní, vlastně vším, co se týkalo majetku a
práv a povinnosti každého souseda. V ní zanesena byla cena jeho statku, dluhy, povinnosti, a pod.
Proto byl každý pod velikým trestem zavázán každou změnu svého majetku oznámiti, všechny
pohledávky, vejrunky, kauce, podíly, spravedlnost udati. Aby se nalezl grunt nebo chalupa, o níž
se v knihách purkrechtních jednalo, musel každý statek míti nějaké jméno, které mu zůstalo i
když se držitel změnil. Tak ku př. grunt Ssaffrankovský se nazýval po dlouhá léta tím jménem, ač
Ssaffranek dávno již na něm nehospodařil a statek již do jiných rukou přešel.
Dále byla zaznamenána v knize purkrechtní výměra polí, podle toho kolik obilí se na ně vysyje,
množství luk, rybníků a pod. Dále kdo a čím jest vrchnosti povinnen.
Též byl poznamenán návod, jak se odhadují grunty. Statek byl ceněn za 50 kop míš. a chalupa
za 12 1/2 kopy. Pole pod 1 strych v dobré zemi na výnosném kraji za 10 kop v horší a bídnější za
7 kop. Pole hornaté a málo výnosné 5 kop. Kde jest písčiště, škroboviště, na nichž se ani pšenice
ani ječmeny nesejí za 3 kopy.
Též musilo být poznamenáno jméno každého podruha, neb jiného ze vsi, ve vsi ve mlýně,
pivovaře a v pastušině, na ovčíně, člověka obytného, poddaného neb svobodného. Jméno otce,
matky, manželky dětí na gruntech zplodilých bylo též v knize gruntovní zaznamenáno. Ke konci
pak předčítány byly tak zvané artikuly, jež knihy purkrechtní obsahovala. Pro Dobřichovice a jiná
panství řádová bylo sepsáno 24 artikulů, jež týkaly se veřejného i soukromého života lidí
osedlých, povinnosti rychtářů, konšelů, sousedů a povinnosti robotní.
Po přečtení a vysvětlení atikulů byl držán soud a skládány účty. Tak např. 7.III. 1651.
Při tomto soudu byla učiněna otázka, zdali jsou všechny ouřední osoby na živu a bylo oznámeno,
že konšel a hajný Jan Pejša zemřel a druhý konšel Petr Máček z gruntu sběhl.
V r.1654 byl zvolen rychtářem Šimon Horák. Tu šacovaly se (odhadovaly) pozůstalosti statku
Benákovského, projednávala se rozepře o zeď a tok vody mezi Janem Berounským a Martinem
Kolářem. Dále aby se něco stalo s chalupou Zedníkovou, na níž bylo mnoho dluhů. Podobným
způsobem konal se jednou za rok vždy po volbě rychtářově soud.
Po tomto všeobecném pojednání chci líčiti osudy jednotlivých selských gruntů, pokud mi možno
bylo v archivu se o nich dověděti. Po roce 1755 byly domy označovány domovními čísly a
prvních 9 domů náleželo řádu. Statky začínaly číslem desátým.
|